Tři tipy jak v Mexiku ušetřit 500000,-

Náš výlet do Mexika se neobešel úplně bez ztráty kytičky, a tak nás napadlo sepsat budoucím generacím článek s tipy na co si dát pozor při cestách po Mexiku.

Tip číslo 1. Zkontrolujte platnost pasu.

Měl by platit minimálně 6 měsíců po plánovaném návratu. Nákup letenky na poslední chvíli, plno práce a nákup druhé letenky spolu s expresním pasem je na světě. Mimochodem, očkování řešit nemusíte. V Mexiku jsou větší hrozby než pár breberek.

Fuckup za 39 000,- Kč

Tip číslo 2. Dejte pozor na policii.

Nikdy bych nevěřil, že budu měsíc chodit po ulicích a volat: „bacha vole policajti“. Když vás ale mexický šerifové zamkli do policejního Dodge…

Procházíme se večer po ulici v Mexico city a najednou nás mexický policajti naložili do policejního Dodge. Přes mříže zadního sedadla nám bylo řečeno “amigo, 72 hodin jail a potom deportace”.

Po hodině kroužení po městě nám zastavili v temné uličce u bankomatu a lámanou angličtinou řekli, že každý za 8 tisíc pesos (cca 9 tisíc Kč) můžeme jít. Vybíráme z bankomatu, platíme a bez účtenky odcházíme. Chtěli nás hodit zpět na hotel, ale do té stísněné klece se nám už nechtělo.

Něco by se asi dalo usmlouvat, ale skrz mříže zamknutého auta chcete jediný — pryč.

Prý kvůli takovým únosům mají bankomaty malé limity na výběr.

Projížďka za 18 000,- Kč

Tyto projížďky jsou k vidění v Mexiku často…

Tip číslo 3. Na cesty s pořádným kočárem

Před cestováním po Mexiku si na webu ministerstva zahraničí zjistěte jaké oblasti jsou (ne)bezpečné. Je tu plno míst, kam se jezdit nedoporučuje. Podle toho jsme naplánovali výlet do Chiapasu, jehož trasu jsme si ověřili i u místních ve Weworku. Volíme bezpečnou variantu, tu druhou po silnici podél hranic s Guatemalou jsme zavrhli.

Plánovali jsme projet Chiapas z Tuxtla Gutieréz do San Cristobal, Comitán, Ocosingo až do Palenque. Na týden v horách jsme si půjčili Chevrolet se silným motorem.

Trochu to smrdělo už když jsme druhý den přijížděli do Cristobalu. Zrovna tam policie poutala nějaké mafiány a uklízela nebožtíky do pytlů.

Druhý den jsme se vydali ze San Cristobalu jedinou silnicí směr Ocosingo. Chtěli jsme tam vidět něco jako tohle:

Cesta utíkala dobře, až do chvíle než jsme přijeli k zatarasené silnici jen pár kilometrů od Ocosingo. Byla to jediná silnice vedoucí horama lemovaná pralesem. Kde nic tu nic a nejednou jsme míjeli několik stojících aut podél silnice. Před námi v mlze plno mexičanů.

Vypadalo to nějak takhle.

Co teď? Zeptat se lidí co se děje? Zkusit projet? Vrátit se? Jde to jinudy?

Uběhlo jen pár vteřin, když si nás někdo z místních všimnul, začal halekat a běžet naším směrem. Hned ho následoval druhý, třetí, desátý, dvacátý mexičan…

Ehm, co se děje?…

Zařadit (R)aketu a rychle couvat.

Bohužel necouvám jak v rychle a zběsile. Nedalo se to rychle ani kvůli silnici plné kamení, pořezaných stromů a zpomalovačů, které jsou v Mexiku všude.

Doběhli nás, a mlátili do auta vším co měli po ruce. Dočíči co se kurva děje! Pomalu couváme, auto je obklíčené.

Na auto začínají přistávat velké kusy kamenů o velikosti fotbalového míče.

Vypadalo to nějak takhle, jen 50x hůř :-)

Ty vole jeď Karle, jeďďďďďďďďďďďďď, přejeď je!

Řadím (D)opředu a pomalu se rozjíždím do chumlu lidí a přitom spoléhám, že začnou uskakovat. Stádo venku je čím dál více rozzuřené, nahecované… a my si jen říkáme DOPRDELE. Co to je za stádo…

Pud sebezáchovy fungoval, Michal na mě naštěstí dostatečně nahlas řval Jeď, ty vole jeď, zajeď ty zvířata, což mi v tu chvíli pomohlo nesundávat nohu z plynu.

Přitom všem spoléhám na jejich pud sebezáchovy…

Sociologové a psychologové, zabývající se sociálními agregáty, zjistili, že člověk se ve větším kolektivu (např. v davu) chová jinak než by se choval individuálně. Vykazuje kolektivní chování. Může se tak dopustit těžkých zločinů jako např. lynčování, a to i přes to, že jednotlivci prošli úspěšnou socializací.

Adrenalin level triliarda. Maturita a motýli v břiše? Tak to bylo v porovnání asi jako uprostřed meditace.

V hlavě se bije, ty vole my tady umřeme. Nějak to musíme projet, ale zároveň hlavně Karle nikoho nezajeď. A budou nám při úplňku uřezávat jeden prst po druhém?

Mimochodem, debilní mozek si v tu chvíli vzpoměl i na GTA z roku 1997… #gouranga

Úspěšně jsme projeli davem, hlavní silnice na Ocosingo byla zablokovaná náklaďákem. Naštěstí pár metrů za davem byla odbočka na boční polní cestu. JEDINÁ možnost jak jet dopředu, sjíždíme a nezastavujeme.

Poslední lidi ve zpětném zrcátku. Spása. Neskutečná úleva.

Kam to asi vede? Co teď?

Tyjo. Jak na nás mohl házet kamení i malý desetiletý klučina? Kde se to v něm sakra vzalo?

Jedeme, auto doutná a smrdí. Ajaj.

Nechápal jsem, jak se nám dařilo přejet velké kameny, které nám házeli na auto a před auto. Pro jistotu jedeme odpoutání, kdyby auto začal hořet, ať můžeme vyskočit. Jednu ruku mám na ruční brzdě a jedeme dál polňačkou skrz hory.

Hypnotizujeme telefony, všichni jsme ale celou dobu bez signálu. V tom David, který měl Maps.me offline volá, že tato cesta vede do vesničky Chanal, ze které se dostaneme oklikou zpět do civilizace. Čekalo nás 25 km.

Největší starost nám nyní dělá smrdící auto a zhoršující se silnice. Chudák Ševík si každou chvilku odřel břicho o kamení. Řešíme co všechno máme asi poškozené.

Pokračujeme asi 15 km největší dírou světa a neopovažujeme se zastavit. Věříme, že útočníci zůstali daleko za námi. Máme ale před očima, že všichni vědí, že tato cesta je jediná možnost kudy můžeme jet. Očekáváme tedy, že nás bude čekat další parta někde po cestě. Následuje nervózní hodina jízdy krokem bez signálu. 911 nefunkční.

„Karle brzdi! Já ale brzdím, vono to…“

Po 15 km jsme dojeli na cestu, kde už náš Chervolet nemohl pokračovat. Moc rozmáčená, strmá a plná kamení. Konečná. Jedna varianta byla jet zpět. Druhá nechat tu auto a jít pěšky. Rozhodovali jsme se asi minutu.

Bereme bágly, auto parkujeme ke kraji a mizíme… Do městečka Chanal je to 10 km. Máme při balení věcí spoustu diváků. Někteří mluví do vysílaček. Co asi říkají a komu? Budou nás někde čekat na další kolo? Třeba nám chtějí pomoct, ale mizíme.

Pokud by někdo chtěl krásné modré auto, je zaparkované někde v těchto místech

Cestou potkáváme místní chudé lidi s mačetami, sem tam někdo říká něco do vysílačky. Pravděpodobně jsou z nás vystrašení ještě víc než my z nich, ale na náladě to nepřidává.

Nevím, jestli se dýchá špatně ze stresu, nebo je to nadmořskou výškou cca 2500 m n.m. Cestou děláme i falešné stopy. Martin obětoval na rozdvojení své oblíbené thajské mokasíny.

Po hodině jsme našli místo, kde se dalo schovat a byla tam konečně i signál. Hurá!

Zkoušíme 911. Na otázku „Do you speak English?” telefonát vždy skočí. Několikrát. Policii volat po předchozí zkušenosti nechceme.

Ještě že mám číslo na kamarádku z ambasády…

Paní z ambasády se nám snažila pomoct. Chtěli jsme jediné, aby pro nás byl připravený bezpečný odvoz z vesnice kam míříme (tou dobou 5 km daleko). David ještě zkouší kamarády z cestovek, a lidi kteří tahají lidi z podobných průšvihů, když jsou po světě. Marný.

Po hodině a půl volání na všechny strany, ač přes snahy všech zůstastněných (za což děkujeme) se nám žádnou pomoc zajistit nepodařilo. Nezbývá nám nic jiného, než pokračovat blátem do vesnice a doufat, že tam na nás nečeká další delegace divochů.

Mezitím jsem nahrál hlasovku kamarádovi, aby se vědělo, co se nám stalo kdyby něco a jdeme.

Dejte si pozor co si přejete, ono se vám to může splnit. Stejně jako mě konečně pořádný hike po týdnu v autě a honbě za pyramidama...

Podle paní z ambasády je v centru vesnice stanice autobusu, to je náš cíl. Tady vesnice začínala.

Tady vesnice začínala. Lidi jsem pak radši nefotil.

Ve vesnici plné ztlučených chýší procházíme jak atrakce. Viděli tu už někdy turistu? Všichni s drsným výrazem vylézají a asi si říkají: „proč 4 evropani každý se 2 batohama na zádech přišli z tohoto bahna“. Děláme jako by nic a na všechny voláme „bon díja“. Já se i usmíval.

Ve městě míjíme policejní stanici, před kterou stojí asi 10 vysmátých policistů. Ptají se udiveně, co tam děláme. Po incidentu z Mexiko city jsme se báli i jich, tak jsme se jen zeptali na cestu na autobus a šli dál.

Přicházíme do „centra“, nacházíme Toyotu a za 15 minut frčíme zpět na hotel Cristobalu.

Úleva.

Na večeři probíráme co s autem. Nahlásit na půjčovnu? Zajít na policii (tam radši néé)?….

Půjčovně jsme poslali informaci co se stalo a přesnou lokaci auta, ať si pro něj zajedou. Po pár dnech jsme dostali odpověď.

„Happy birthday. 21.12.“

Ten adrenalin jsem cítil ještě 3 dny a týden jsem se budil s pohledem na letící kámen nad kapotou. Teď už si nemyslím, že je špatné, když se mi v noci nic nezdá.

Z roadtripu po Chiapasu zbyl týden vděčnosti v krásném San Cristobalu. Chodíme po městě, pijeme místní čokoládu a vstřebáváme, jak jsou všechny naše „běžné problémy“ úplné nic.

Až na to, že jsme odjížděli bez jednoho Chevroleta, tak dobrý. Jestli to budeme muset zaplatit a jak to celé s autem bude, ještě nevíme. Ale to není důležité.

A to jsem si říkal v Boeingu po probuzení nad Mexico city, že nic horšího než naslintání do respirátoru se mi stát nemůže… 😅

Jel bych do Mexika znovu?

Aby článek nevyzněl moc negativně… Mexiko je krásnááá země se zajímavou historií a lidma… Jsou tam krásné pyramidy, cenotes, tacos, zase pyramidy, horská městečka

…. jenom to hold není jako jet na Kanáry a je potřeba dávat si pozor. Jak říkal majitel hotelu původem Švýcar „This is Mexico, it is never safe”.

Looking back — kdybych jel znovu do Mexika, tak by bylo super umět dobře Španělsky, na dobrodružné výlety místo cestování po vlastní ose v půjčeném autě si třeba najmout guida, a mít v kapse pár pesos na úplatky.

Oh, wait — já mám vlastně na letošek open ticket díky failu číslo 1 😅

Tak čus v Mexiku.

Zakladatel Freelo.cz a Vas-Hosting.cz Zjednodušuji podnikání druhým. Natáčím podcast zpodpalubi.cz a organizuju SaaSkari.cz

Zakladatel Freelo.cz a Vas-Hosting.cz Zjednodušuji podnikání druhým. Natáčím podcast zpodpalubi.cz a organizuju SaaSkari.cz